MoNaKo DF

Potahování překližkové kostry pomocí dřevěných lišt označované jako plaňkování je tradiční stavební metodou používanou v lodním modelářství od nepaměti. Tento klasický způsob stavby lodního trupu byl do lodní modelařiny převzat z lodního stavitelství a dodnes zůstal poměrně rozšířený a oblíbený. Přestože již byla vynalezena řada jiných technik tvorby trupů lodních modelů, plaňkování si stále podrželo svou popularitu, snad díky určitým přednostem oproti dalším postupům. Mnozí upřednostňují práci s přírodními dřevěnými materiály namísto moderních umělých. Není potřeba tolik broušení a s tím spojeného nepořádku. A v neposlední řadě plaňky svou přirozenou pružností samovolně vytvoří plynulé spojité křivky lodního trupu bez nežádoucích zlomů, hrbů a propadlin, jak často hrozí u technik založených na broušení. Toto mi bylo zřejmě známo již od mých modelářských počátků. Navíc mi plaňkování imponovalo vzhledem k mojí náklonnosti ke všemu tradičnímu a klasickému, podobně jako v letecké modelařině kostra z balzy potažená papírem. Nicméně jsem také od počátku tušil relativně velkou pracnost a náročnost na odborné dovednosti. Proto jsem se klasické dřevěné stavby dlouho obával a pro své modely volil jiné, méně náročné i když méně kvalitní stavební postupy. Teprve po více letech se můj pohled poněkud změnil a dostal jsem chuť si plaňkování vlastnoručně vyzkoušet. V praxi jsem totiž získal rozporuplné dojmy ze stavebních metod založených na tvorbě tvaru lodního trupu pomocí broušení. Plaňkování se mi tedy začalo jevit jako nadějná cesta, jak se vyhnout nadměrnému nepořádku, a hlavně jak dosáhnout přesnějšího výsledku.

Nicméně obvyklé stavby ze dřeva jsem se nadále obával a místo toho upřednostňoval neortodoxní alternativu inspirovanou cizí invencí. Již v roce 2010 jsem s nadějným výsledkem vyzkoušel stavbu plaňkovaného trupu s využitím extrudovaného polystyrenu XPS jako stavebního materiálu.
viewtopic.php?f=8&t=2733&p=27699&hilit= ... nty#p27699
Když jsem se po následné delší pauze vrátil k aktivnímu modelaření, naplánoval jsem si, že právě takovou technikou postavím některý z mých příštích modelů. Po jisté době mi však v hlavě uzrála myšlenka, že by přeci jen nebylo marné otestovat i klasickou stavbu ze dřeva a alespoň jednou za život tradiční plaňkování okusit. Nějak v polovině roku 2018 jsem se rozhodl takto postavit další loď. Nicméně jsem se k realizaci dosud nedostal a během několika posledních let prošly mé záměry několika názorovými převraty. Spekuloval jsem, pro jaký z modelů by se dřevěné plaňkování nejlépe hodilo, aby byla stavba co nejsnazší a prostá zbytečných problémů. Kvůli obavám z nadměrných komplikací jsem od počátku zavrhoval tradiční smrkové lišty, ale chtěl jsem dát přednost balze, od které jsem si sliboval lepší poddajnost při potahování žeber. Rovněž jsem vážně uvažoval o vyzkoušení stavby nanečisto, zkusit oplaňkovat nějaký vzorek trupu. Nakonec vše dopadlo poněkud jinak. Během roku 2022 jsem se rozhodl, že z různých praktických důvodů použiji pro stavbu obou plánovaných lodí jiné postupy a klasickou metodu místo toho vyzkouším na dalším trupu. Který nebude určen pro žádný plovoucí model, ale který místo toho poslouží jako bytová dekorace. Zbývalo vyřešit vhodnou předlohu. Po delším pátrání mi na internetu padl do oka plánek nějakého parního člunu. Na podzim 2022 jsem se v rámci boje proti tvůrčí stagnaci konečně odhodlal pustit do výstavby.

Důvody mojí volby byly jak pocitové, tak praktické. Dotyčná loďka se mi svým vzhledem líbila a klasický člunový tvar trupu se mi jevil jako přirozeně vhodný pro plaňkování. Však i skutečné velké čluny se stavěly (a leckdy ještě staví) právě takovou metodou. Podstatné, že plánek obsahoval výkresy žebrorysek potřebných ke konstrukci žeber modelového trupu. A to navíc ve vhodném počtu a rozteči, tedy nebylo třeba žádných dalších projektových úprav, ale mohl jsem podle toho rovnou začít stavět. Velikost budoucího trupu jsem chtěl mít nějak akorát, ani moc malou, ani moc velkou. Po důkladnějším rozvažování jsem se rozhodl stanovit jeho rozměry na 80 cm délky a 20 cm šířky, tedy 5x větší než na plánku. Ten je bohužel malý (A4) a jeho zvětšování přineslo potíže při konstrukci žeber. Původně tenké linie na plánku se totiž roztáhly a rozpixelovaly. Byl jsem tedy nucen při vystřihování papírových šablon poněkud improvizovat a řídit se pocitem. Pro seriózní model by takové podklady byly jistě neuspokojivé, pro zkušební trup jsem se to rozhodl risknout. Před zahájením stavby bylo třeba vyřešit jeden zásadní úkol. Klíčovým problémem se totiž stalo opatření vhodné pracovní desky, která musí splňovat požadavky na perfektní rovnost. Doma jsem bohužel nic vhodného dostatečně velkého nenalezl. Delší dobu jsem tak obíhal všemožné hobby markety a přitom zjistil, že najít kus rovného prkna je skoro zázrak, navíc ta cena. Nakonec se mi podařilo vyřešit rébus prostřednictvím vhodného odřezku dřevotřískové desky (OSB). Po změně předlohy však pořízená deska přestala rozměrově vyhovovat. Sehnal jsem tedy jinou, pro změnu ze silné vícevrstvé překližky. Stavební materiál jsem již měl delší dobu doma (nashromážděný pro původně zamýšlenou loď). Jednalo se o 4 mm topolovou modelářskou překližku z Hornbachu https://www.hornbach.cz/p/preklizka-mod ... s/3841377/ a 2 mm balzová prkénka z modelářské prodejny.

Práce na trupu jsem zahájil koncem října 2022 a nejprve jsem se věnoval zhotovení překližkových žeber. Těch bylo celkem třináct včetně záďového zrcadla, tedy ani málo, ani moc. Jelikož se dovnitř trupu nebude nic zabudovávat, mohla by se žebra klidně ponechat plná (jako přepážky). Nicméně jsem to chtěl mít udělané tak, jako bych skutečně stavěl plovoucí model, tedy jsem volil vyřezání vnitřku všech žeber kromě těch nejvíce vzadu (zrcadlo trupu musí samozřejmě zůstat plné) a vpředu (žebro je poměrně malé a úzké a výřezy by nedávaly smysl). Většina žeber tedy byla vyrobena ve tvaru U (bez horní příčky). Za účelem jejich upevnění k pracovní desce byla žebra opatřena obvyklými montážními výstupky. Přenesení tvaru žeber z plánku na materiál lze provést více způsoby. Zvolil jsem vystřihnutí papírových šablon a jejich nalepení na překližku pomocí lepicí tyčinky (Kores). Aby byly výstřižky souměrné, přeložil jsem papír podle střední osy žebra a vystřihl tak obě poloviny naráz. Vše fungovalo uspokojivě, akorát s konečným odstraněním šablon z překližky nastaly nečekané potíže. Lepidlo drželo překvapivě dobře a papír se sloupával poměrně nesnadno. Ke slovu tedy musel přijít brusný papír. Toho jsem si užil do sytosti již při zabrušování tvaru žeber. Rozhodl jsem se totiž co nejvíce pracovat tradičním ručním způsobem, bez pomoci moderních nástrojů (zejména elektrické pily a brusky apod.), které ostatně téměř nevlastním a nevyužívám. Akorát zvětšování a tisk papírových šablon jsem provedl moderním způsobem na PC, zde se mi využívat archaických metod přeci jen nechtělo. Veškeré vyřezávání jsem tedy provedl pomocí klasické ruční lupenkové pilky. Tu jsem sice měl doma od dětství, ale nikdy ji vlastně pořádně nevyužil a chtěl jsem si tedy konečně naplno vyzkoušet i tuto tradiční modelářskou dovednost.

K mému příjemnému překvapení šlo vyřezávání poměrně snadno a rychle a mé obavy z nadměrné pracnosti a časové náročnosti se nevyplnily. K čemuž možná přispěla i dotyčná použitá překližka (poměrně měkká). Na radu od kolegy jsem zkusil kromě tradičních zubatých listů použít také listy kulaté, které se mi velmi osvědčily. https://www.peckamodel.cz/lupenkova-pil ... ist-kulaty Nakonec jsem s nimi řezal skoro vše, především více zakřivené tvary a ostré změny směru byly s nimi hračkou. Zubaté listy jsem využil spíše jen na delší rovné řezy. Výrazně více času a práce si vyžádalo zabrušování na finální tvar. Což jsem prováděl rovněž ručně, pomocí obvyklého brusného hranolu (kde to nešlo tak kusem brusného papíru volně v ruce). Když jsem objevil ten správný papír, co pořádně brousí, též se to poddalo. Asi nejhorší komplikací při řezání a broušení tak bylo množství jemných pilinek nepříjemně dráždících dýchací ústrojí. Další nepříjemnou komplikací byla nerovnost použité překližky. Snažil jsem se sice v prodejně vybrat dobré balení, ale ne všechny desky v něm byly dostatečně rovné, a i ty co se tak jevily, nebyly vždy zcela OK. Překvapilo mě, že se některé díly lehce prohnuly po nalepení šablony, případně až po vyříznutí. Holt třeba počítat, že překližka je přírodní materiál a může všelijak pracovat. Bohužel jsem zjistil, že bezvadné nejsou ani větší a silnější překližkové desky dostupné v hobbymarketech a vybrat tam nějaký dokonale rovný kus není snadné. Další vada spíš kosmetického rázu jsou viditelné suky. Těch naštěstí na materiálu nebylo moc a snažil jsem se jim při vyřezávání vyhýbat. Párkrát jsem je však přehlédnul (na spodní straně) a až dodatečně zjistil, že mi nějaký zůstal zrovna na hotovém dílu. Kromě žeber jsem musel připravit rovněž díly kýlu. U původně zamýšleného modelu jsem jej chtěl zhotovit ze silnější smrkové lišty. V aktuálním případě však kýl vycházel příliš masivní, tedy jsem jej rovněž vyřezal z překližky. Jelikož jsem neměl k dispozici dostatečně velký a tlustý kus, rozdělil jsem si kýl na celkem šest dílů. Tři sekce (příď, střed, záď) a každá složená ze dvou polovin.

Původně jsem doufal, že by mohlo být do konce roku vše připraveno a během vánočního volna bych se mohl dostat k sestavení kostry. Jenže se vše neočekávaně protáhlo a k zahájení montáže mohlo dojít teprve o Velikonocích dalšího roku (2023). Ne že by stavba byla natolik časově náročná, ale prostě determinována tím, že jsem se rozhodl dřevěnému trupu věnovat výhradně doma na Vysočině, kde se vyskytuji pouze sporadicky. Čímž nutně dochází ke značným prostojům. Jakmile byly všechny díly kostry kompletně připraveny, mohl jsem svou pozornost přesunout k montážní desce. Na ní jsem obyčejnou tužkou narýsoval potřebné značení, tedy osu trupu i osy žeber plus jejich správné pozice. K pracovní desce jsem následně připevnil obvyklé dřevěné hranoly sloužící k uchycení žeber. Při jejich rozmisťování bylo třeba pamatovat na správnou orientaci žeber. Na rozdíl od tenkých čar na plánku totiž reálně mají nezanedbatelnou tloušťku, není tedy jedno, zda se na desku přichytí z jedné či druhé strany linie. Záleží, jak se trup zužuje, potřeba zajistit dobrý kontakt planěk se žebry, tedy celou boční plochou, nikoli jen hranou. Proto budou žebra v zadní a přední polovině trupu orientována opačně. Uprostřed trupu, kde plaňky přiléhají k žebrům víceméně kolmo je to celkem jedno. Tam kde se však obšívka více zakřivuje a doléhá na žebra pod ostřejším úhlem je potřeba okraj žeber patřičně zkosit. Kde to bylo podle plánku nejvíce zřejmé, přibrousil jsem žebra již předem. Zbytek přijde doladit po sestavení kostry, před započetím potahování. Názorněji to ilustruje obrázek https://www.mo-na-ko.cz/clanky/stavime- ... id=6&pid=1 Pomocné hranoly by asi bylo nejsnazší k desce jednoduše přilepit, ovšem takové spojení by bylo rigidní a hůře rozebíratelné. Volil jsem tedy tradiční hřebíčky. Teprve fixaci žeber k hranolům mám v úmyslu provést pomocí lepidla. To jsem zatím použil pouze při přípravě dílů kýlu, každou z jeho tří sekcí jsem slepil dohromady ze dvou polovin pomocí pětiminutového epoxidu. Tím byla etapa přípravných prací definitivně ukončena a nyní se již těším na zajímavější a zábavnější pokračování, sestavení kostry a její potahování plaňkami.

Na přelomu dubna a května 2023 jsem se konečně pustil do sestavení kostry. Jednotlivá žebra jsem k hranolům na stavební desce přilepil 5 min epoxidem. Tedy hotovo snadno a rychle. Nicméně další postup již nešel tak hladce a než jsem kostru dokončil, musel jsem překonat několik problémů. Při pečlivém prozkoumání postavených žeber jsem bohužel zjistil několik nesrovnalostí. Pár žeber bylo trochu mimo stranově, jedno dokonce výškově. To však šlo spravit poměrně snadno díky přichycení hranolů k desce hřebíčky, což umožňuje určitou flexibilitu. Horší bylo, že při kontrole plynulosti tvarů pomocí přikládání pružné smrkové lišty stále něco někde nedoléhalo optimálně. Pokud by se na určitém místě pozice žeber perfektně vyrovnala, zase by se rozhodila jinde. Snažil jsem se tedy najít, pokud možno optimum a rezignoval jsem na úplnou dokonalost. Vše se zlepšilo po zabroušení hran žeber do zkosení dle sklonu přiléhající lišty. Nicméně ani po delším ladění nebylo vše dokonalé a shledal jsem, že už ani lépe nebude.

Tedy jsem přikročil k založení kýlu. Ani s ním nebyla snadná práce. Zářezy pro kýl v žebrech totiž nebyly v perfektním zákrytu a pokud by se srovnaly, tak by se zas okraje žeber navzájem rozhodily. Tedy bylo třeba některé výřezy trochu přiříznout či přibrousit. Teprve pak kýl zapadl na své místo. Ovšem s návazností jeho jednotlivých sekcí to rovněž nebylo ideální a musel jsem poněkud zaimprovizovat. Když bylo konečně vše, jak má být (v rámci možností), mohl jsem kýl zalepit. Volil jsem svoje oblíbené 5 min epoxidové lepidlo, které má z mého pohledu několik předností. Výborně a velice pevně lepí dřevěné materiály. Tuhne dostatečně rychle, aby byl spoj záhy fixován a nebylo třeba si práci komplikovat jinými způsoby fixace. Nicméně prodleva tuhnutí je dostatečná, aby bylo možno spoje správně usadit a překontrolovat.

Po ztuhnutí lepidla již kostra získala vysokou tuhost. Co se mi však nelíbilo, byly mnohé znatelné spáry na styku kýlu a žeber. Pevnost spojů sice byla i tak dostatečná, nicméně jsem pro lepší pocit všechny spoje dodatečně zapatlal PU lepidlem (Soudal 66A) které vyplňuje spáry lépe než epoxid (není zachyceno na aktuálních fotkách). Po pravdě jsem všelijaké problémy při stavbě předem čekal, nicméně mě i tak zjištěné nepřesnosti na kostře nepříjemně překvapily. Něco zřejmě jde na vrub nekvalitním podkladům (nevhodně zvětšovaný plánek v malém rozlišení) a materiálu (křivá překližka). Ale abych se jen nevymlouval, tak hlavní díl jistě připadá na moje omyly a nepřesnosti při práci. Zpětně už nezjistím, kde přesně se staly chyby. Každopádně však poučení pro příště a cenné zkušenosti. Jistě lépe něco pokazit nanečisto na zkušebním trupu než rovnou naostro na důležitém modelu. Nyní podstatné, že popsané problémy nebyly fatálního rázu, ale přes všechna uvedená úskalí mohu pokračovat ve stavbě. Sestavení kostry trupu jsem tedy uspokojivě zvládnul a nyní se chystám zahájit její potahování.

Moc pěkné. Jen mi tam nesedí to PU lepidlo. To už možná raději nějaké voděodolné truhlářské lepidlo (z drogerie) a smíchat s pilinama. Nebo jiné lepidlo s nějakým plnivem (i ten epoxyd). Bude s tim, myslím, snazší práce. Nebo (to bych, jak se znám, udělal já) vyplnit mezery špičkou balzy a prolít vteřiňákem :-). Ale ve výsledku je to uplně jedno.

Dík za připomínky. Nevím zda si přesně rozumíme. PU (polyuretanové) lepidlo je to samé co Purex (který jsem kvůli předraženosti přestal kupovat a místo něj vzal výhodněji balení lepidla z hobby marketu https://www.obi.cz/lepidla/soudal-polyu ... /p/1874510 ). Všechno PU je naprosto voděodolné, na rozdíl od jiných (disperzních) lepidel, kterým po některých negativních zkušenostech příliš nevěřím a nadále používám jen omezeně (klasický Herkules na papírové vystřihovánky a na kašírování).

Epoxid má jistě plnivé účinky (obzvláště ty epoxidy s obsahem plniva), ovšem při tvrdnutí nemění objem a taky je relativně dražší, tedy nevhodné s ním plýtvat. Zatímco PU lepidlo vypění, nabyde objem a tak dokáže menší spáry účinně a efektivně vyplnit a zajistit dostatečně pevný spoj. Samozřejmě vše má své limity, u větších mezer problém, že (jakékoli) lepidlo se v nich neudrží a steče než stihne vytvrdnout. Potom lépe spíš jak píšeš, lepidlo zahuštěné vhodným plnivem (klidně improvizovaně), ovšem to už potom dostaneme spíš tmel než lepidlo a otázka jaké budou výsledné vlastnosti takové směsi.

Větší mezery jistě nejlépe zaplnit vlepením kousku materiálu jak píšeš. Právě takový postup jsem na kostře také využil, na jenom ze spojů na kýlu. Přestože jsem to původně měl správě rozměřené, nakonec mi tam záhadně chybělo několik mm (?!). Tedy jsem do mezery vlepil odřezek překližky. Rychlým epoxidem tak jako zbytek. Vteřiňák osobně nemám příliš v oblibě a pokud, tak spíš na nesavé materiály jako plasty, kovy apod. Není mi moc příjemný (čpí a dráždí oči a dýchací cesty) a osobně mu ani moc nevěřím na pevnostní spoje (údajně je křehký a popraská, vícekrát mi třeba na kitech něco upadlo apod.). Ale je mi už delší dobu známo, že mnozí modeláři ho naopak mají v oblibě a lepí s ním rádi všechno možné. A že s ním jde úspěšně lepit i přírodní dřevěné materiály.

Pokud jde o plaňkované trupy, co jsem studoval know-how, tak jsem narazil na použití všech možných lepidel. Od tradičních acetonových (Kanagon), přes různé epoxidy, disperze, polyuretanové i kyanokrylátové. Prostě neexistuje jediná správná možnost a záleží na "vkusu každého soudruha".

Přesně, záleží na vkusu. PU lepidlo taky používám na lecos, jen právě na tohle bych to nepoužil. Než stihne napěnit, bude různě téct. Pak se musí přebytečná pěna odřezávat a podobně. A co se týče pevnosti...no je to pěna, chce to větší plochu, třeba vypěňovat větší dutinu. Práce s "vteřiňákem" může být pěkná a čistá, stejně jako s PU. Jen mě se zatim větišnou nepovedlo použít PU lepidlo bez rukavic tak, abych nakonec neměl na ruce hnědé fleky, které vydrží pár dní :-).

Když už padlo téma tmelů, neni špatný polyesterový tmel na dřevo s dřevní moučkou. Jen trochu smrdí.

To ano, PU lepidlo je sice viskózní, ale teče a trvá dlouho než vytvrdne (obvykle do druhého dne), tedy potřeba lepené spoje spolehlivě dlouhodobě fixovat. Což se mi právě moc nezamlouvá a raději proto mám ty rychlé epoxidy (klasické také vytvrzují hodně dlouho). Ostatní vlastnosti PU mi tolik nevadí, co vyteče ven se odřízne a obrousí. Na ruce to pravda není příjemné, ale to platí skoro o všem. Tvrdne díky vlhkosti, tedy se dají úspěšně lepit mokré nevysušené spoje. Pevnost je velice dobrá, úspěšně jsem s tím už opravoval rozbitý nábytek, boty apod. PU lepidla jsou poněkud jiná než montážní PU pěna, znatelně tvrdší. Zatímco pěna není na lepení ale na vyplňování větších děr a já ji na modelch úspěšně použil jako výplň mezi žebry místo klasického pěnového polystyrenu. Ale jinak obecně PU nijak neupřednostňuji, spíš jen na specifické aplikace. Kromě toho dlouhého vytrvrzování mi vadí rovněž samovolné zatvrdnutí v obalu (jak se jednou načne a dostane se k tomu vzdušná vlhkost, tak je to jen otázka času). Ovšem úplně stejným nešvarem trpí rovněž vteřiňáky.

Mnohem radši mám ty rychlé epoxidy, i když také mají různé nevýhody. Jako že se před použitím musí namíchat (naštěstí není kritická přesnost odměření obou složek, tedy úspěšně dávkuji od oka). Že rychlost tuhnutí je někdy až moc rychlá (potom však lze použít pomalejší epoxidy), anebo jindy pořád zbytečně pomalá (proto uvažuji do budoucna o technice lepení nejprve bodově zafixovat něčím rychlým, zřejmě vteřiňákem a potom spoj důkladně zalepit epoxidem). Pevnost spojů je velice vysoká, ale má to svá úskalí, jelikož to platí pro pevnost v tahu, ale v ohybu (odloupnutí) to tak slavné není. Rovněž když lepený povrch není čistý, odmaštěný, drsný, tak se pevnost zhoršuje. Epoxidy lepí kde co, ale jsou materiály s kterými si neporadí.

Odjakživa mám oblíbený Kanagon, jenže ten funguje pouze na přírodní materiály jako papír a dřevo. Na řadu dalších aplikací nestačí. Podobně disperze, ty jsou fajn neškodné a zdravotně nezávadné, ale mají své limity (zejména některé materiály a intenzivní styk s vodou). Plasty se nejlépe lepí speciálními lepidly, v oblibě mám zejména ta na polystyren (materiál kitů). Jenže existuje řada plastů na které to nefunguje a vyžadují jiná lepidla a postupy lepení. Problematika lepení je obecně rozsáhlá a dobré si o tom něco víc nastudovat, např. čerpám odtud https://www.lepidla.cz/

Tmely jsou kapitola sama pro sebe. Ve stručnosti polyesterový tmel funguje dle mé zkušenosti dobře. Použil jsem však pouze obyčejný bez plniva a na finální tmelení laminátu. Zajímavá na tmelení apod. aplikace je epoxidová plastelína. Na běžné tmelení se však snažím použít něco měkčího, aby to nedělalo problém při broušení. Na pěnové materiály a balzu jsem si oblíbil šlehaný tmel. Jinak už jsem také dost experimentoval se zahušťováním různých lepidel a laků různými plnivy co byly po ruce. Tradiční klasika na dřevěné stavby je třeba nitrolak s pilinkami či pudrem. To ještě uvidím, jak bude ten můj stavěný trup nakonec vypadat a co a jak přijde případně tmelit.

Po zkompletování kostry trupu se již přiblížila na dosah nejvýznamnější a zásadní etapa stavby, kterou jsem očekával s největším zájmem. Než jsem se však do potahování naostro pustil, bylo ještě třeba dořešit několik záležitostí. Plaňkování překližkové kostry se tradičně provádí smrkovými lištami. Já však od počátku preferoval modernější variantu s použitím balzy. Původně jsem totiž uvažoval se stavbou ostrého trupu pro nějaký budoucí model, který měl být každopádně solidně olaminován. Usoudil jsem tedy, že menší pevnost a větší měkkost balzy nebude na škodu, a naopak se mi s ní bude pracovat snáze než se smrkem. Zejména co se týče nutného ohýbání, řezání a broušení. Určitá nevýhoda, že se plaňky musí nakrájet z balzového prkénka, zatímco smrkové lišty se koupí hotové. Ale zas je potřeba mít předem rozmyšleno jaký rozměr a počet koupit. Po změně plánů jsem přirozeně chtěl využít pro stavbu dle nového záměru původně nashromážděný materiál. Nicméně, než k tomu došlo, vše se poněkud zamotalo a nově zjištěné skutečnosti významně otřásly mými předpoklady.

Dávno mi totiž bylo známo, že při plaňkování může být zásadní komplikací nutnost ostřejšího ohybu a/nebo překroucení planěk, což se obvykle řeší různými metodami jejich tvarování. Které se mi ovšem jevily značně složitě a komplikovaně, měl jsem z nich velké obavy a nechtělo se mi je zkoušet. Doufal jsem tedy, že se mi tomu při své stavbě podaří vyhnout a měkčí balzu se podaří správně vytvarovat i bez nutnosti ohýbání za mokra. Jenže jsem při pokusech zjistil, že balza je bohužel relativně křehčí materiál a při pokusu o náročnější ohyb snadno praskne. Dále jsem zjistil, že to s tím mokrým ohýbáním planěk není zdaleka tak horké. Na radu kolegy jsem zkusil smrkovou lištu namočit na chvilku do horké vody a byl velice překvapen, jak změkla, stala se plastickou a šla poměrně dobře ručně naohýbat aniž by praskla. Dokud jsem osobně nevyzkoušel, nevěřil jsem, že to může být tak snadné. Naopak balza se při pokusech o mokré tvarování překvapivě chovala o poznání hůře. Závěr byl tedy jasný. Pokud není tvar trupu příliš komplikovaný a ohyby nejsou příliš náročné, může být výhodnější plaňkovat balzou. Pokud však toto není splněno a musí dojít na mokré tvarování planěk, jasně vede smrk.

Tohoto poznatku jsem úspěšně využil při tvorbě obruby bortu. Podélníky trupu jsem se od počátku rozhodl vypustit. Usuzoval jsem, že vzhledem k menší rozteči žeber bude trup dostatečně pevný i bez nich. Nicméně horní obrubu boků jsem instalovat chtěl, aby bylo později možné podle ní snadno a přesně zaříznout a zabrousit přesahující plaňky a aby byl okraj obšívky zpevněn proti poškození (vylomení). Pro daný účel jsem zvolil smrkové lišty 3x5 mm. Vzhledem k ostřejšími ohybu ve dvou rovinách současně (viz. plánek) bylo jasné, že to bez tvarování za mokra nepůjde. Tedy se tak stalo a lišty se úspěšně podařilo náležitě ohnout. Než jsem je však nalepil na své místa, bylo třeba si ještě pohrát s výřezy v žebrech a přibrousit je tam, kde lišty nedoléhaly správně. A tehdy jsem udělal zásadní chybu a v zápalu boje jsem se rozhodl prozatím přeskočit pomalejší činnost a vrhnout se na zahájení plaňkování. Poháněn zvědavostí konečně zjistit, jak se to bude dařit a vypadat.

K lepení planěk jsem se již dávno rozhodl použít 5 min epoxidové lepidlo, ze stejných důvodů jako při lepení kýlu. Není to však zdaleka jediná správná možnost. Při studiu know-how ohledně plaňkování jsem zjistil, že se k lepení planěk používají snad všechny možné existující druhy lepidel. Od tradičních acetonových (Kanagom), přes zmíněné epoxidy, různé disperze, polyuretanová až po kynoakrylátová. Každý stavitel má prostě svou oblíbenou metodu a preference. Každý druh lepidla má své přednosti a nedostatky, některá třeba dokáží vyplnit spáru (což při lepení planěk přirozeně nastává), některá fungují i v mokrém prostředí (což lze využít k lepení mokrých planěk okamžitě po jejich tvarování).

Výše uvedené pokusy s lištami mi nasadily brouka do hlavy a poněkud jsem zapochyboval ohledně své volby materiálu. Ideální by bylo postavit rovnou dva trupy a jeden plaňkovat balzou a druhý smrkem. Jenže to nyní není reálné. Napadlo mě tedy oba materiály na obšívce zkombinovat. Což je obecně velice nevhodné a na ostré stavbě bych se tomu zásadně vyhnul. V případě pokusného trupu by to však mohlo být akceptovatelné. Uvažoval jsem pro srovnání oplaňkovat část trupu tím a část oním materiálem. Motivem pro smrk bylo kromě dalšího evidentní silné překroucení planěk na přídi, kde by bylo možno výhodně využít diskutované tvarování za mokra. Ale zase se mi nechtělo radikálně měnit plány a dělat celou obšívku ze smrku, jelikož jsem chtěl zužitkovat nashromážděné zásoby balzy a mým primárním původním záměrem bylo právě vyzkoušet plaňkování balzou.

Uvažoval jsem, že bych dle obvyklého postupu začal plaňkovat od horního okraje boků směrem kde dnu a současně od kýlu k bokům. Přičemž by se oba sektory měly někde mezi spojit. A že by se právě mohl použít pro obě sekce rozdílný materiál. Zkusil jsem tedy začít pokládat smrkové plaňky podél kýlu, ovšem nedopadlo to vůbec dobře. Předem provedené překroucení planěk za mokra na přídi fungovalo dobře, ale naopak nastaly nečekané problémy na zádi, kde přitom dle předběžných zkoušek neměla být s ohybem planěk žádná potíž. Nyní se však plaňky nevhodně kroutily, odstávaly od sebe navzájem i od žeber a nebylo je možné přimět kopírovat správně kostru. Výsledek byl natolik neuspokojivý, že jsem nakonec plaňky ještě zavčas odtrhnul (než lepidlo naplno zatvrdne) a v díle raději zatím nepokračoval. Netrpělivost se mi tedy nevyplatila a jen málo chybělo k úplné katastrofě. Takto naštěstí kostra zůstala zachována bez vážnějších poškození pro další pokus.

Poté co jsem se důkladně zamyslel a prostudoval v klidu teorii, dospěl jsem k závěru, že jsem se dopustil základní chyby, totiž stranové ohýbání planěk. Správně se totiž plaňky mají ohýbat pouze v jednom směru a nechat je přirozeně přiléhat na kostru. Pokud někde mají plaňky snahu se křížit či oddalovat od sebe, nemají se snažit znásilňovat do paralelního směru, ale nechat je dosednout, jak se jim chce, buď přiříznout, anebo mezeru dodatečně zaplnit další lištou (klínkem). Usoudil jsem tedy, že bude nejlépe začít plaňkovat od okraje trupu a postupovat tak daleko jak to půjde ke kýlu a následně se zařídit podle toho, jak bude tvarově vypadat zbylý neoplaňkovaný prostor na dně trupu. Prvotním neúspěchem jsem se nechtěl nechat odradit. Oplaňkovat právě takovýto tvar trupu přeci nemůže být nic nezvládnutelného. Však právě takové čluny byly ve skutečnosti také stavěny z planěk a jejich tvar trupu je této technologii uzpůsoben.

Chybami se člověk učí, jsem rád, že mé počínání nedopadlo ještě hůře a nyní zas s nadějí očekávám další pokračování stavby. Druhý a doufám již úspěšný pokus oplaňkování trupu. Jakmile budu mít k dispozici nějaký viditelný pokrok, přidám pokračování své reportáže s příslušnými fotkami.

Po delší prodlevě jsem pokračoval ve stavbě přilepením předem připravených (za mokra naohýbaných) výztuh bortů ze smrkových nosníků. Dále jsem plynule navázal zahájením plaňkování boků balzou (dle původního záměru). Zatím však byly na svá místa nalepeny pouze první plaňky a více se o tom rozepíši příště, až plaňkování trupu pokročí poněkud více.

Plaňkování boků jsem započal neprodleně po přilepení zmíněných výztuh bortů. Nejnižší bod na jejich linii (tedy ve středu trupu) byl vzat jako výchozí a odtud se mělo obvyklým způsobem pokračovat směrem ke kýlu. Potažení zbylých míst (vyvýšená příď a záď) bylo ponecháno na závěr. Přilepení první plaňky na jednom boku proběhlo hladce. Na opačném boku však došlo k nečekaným potížím. Připravená plaňka měla výrazně rozdílné vlastnosti od plaňky na druhé straně, přestože byly obě odříznuty ze stejného balzového prkénka. Akorát každá z jeho opačné strany. Ta druhá plaňka byla výrazně měkčí a ohebnější, tedy šla na své místo přilepit ještě snáze. Což mě potěšilo, avšak moje radost netrvala dlouho. Krátce poté jsem o čerstvě přilepenou plaňku silněji zavadil a hned praskla. Při pokusu to nějak spravit se rozlámala úplně. Nezbylo než ji kompletně odstranit a nahradit jinou. Takový materiál je prostě stěží použitelný, to by mohlo praskat kdykoli při běžné manipulaci, ani by nemuselo vydržet finální broušení. Sice jsem už ve svém modelářském životě s balzou něco pracoval, avšak toto mě nepříjemně překvapilo a představovalo novou důležitou zkušenost. Jak je potřeba věnovat pozornost přípravě a výběru vhodného stavebního materiálu.

Více jsem již v daný moment nestihl a v plaňkování pokračoval po další obvyklé pauze. Tentokrát jsem si již dal pozor a příliš křehké plaňky dal raději stranou a použil pouze ty pevnější. I tak se mi ještě minimálně jednou přihodilo lehké naprasknutí, které však již nebylo fatální (plaňka zpevněna přilepením k sousední). Jinak obecně šlo připevňování planěk snadno a bez potíží, s ohybem nebyl větší problém ani na více zakřivené přídi. Podařilo se tak přidat několik dalších planěk (aktuálně jsou na trupu tři na každém boku). Lepil jsem rychlým epoxidem, tedy práce šla docela od ruky, dané lepidlo jsem dopředu vybral kromě dalšího i z tohoto důvodu. Zatím jsem se pohyboval na rovnějších plochách boků, bylo tedy možné použít větší šíři planěk (cca 10 mm). Při dalším postupu však už bude nutné aplikovat užší plaňky. Zatím ani nebylo potřeba plaňky nějak přiřezávat ani zkosit jejich hrany pro lepší vzájemný dosed. Balza se dle původních předpokladů ukázala jako relativně poddajný materiál a tvaru trupu se přizpůsobila poměrně ochotně. Nebýt té nevyzpytatelné křehkosti, byl bych zcela spokojen. Otázka, jak by se na místě balzy chovaly smrkové lišty, zda by si již v této fázi stavby nevyžádaly nějaké zvláštní zacházení. Docela bych však ocenil přesné rozměry a rovné okraje smrkových planěk. Při plaňkování těmi balzovými vznikly místy určité spáry, které bude třeba na závěr zatmelit. Zřejmě bylo příčinou nepřesné řezání planěk z balzového prkénka.

Při lepení planěk jsem využil některých metod jejich dočasné fixace. Tradiční modelářské špendlíky nemám po ruce, ani jsem s nimi dosud nepracoval. Na adresu těch moderních jsem zachytil četnou kritiku. Navíc mám vzhledem k použitému lepidlu obavy o snadnost jejich vytahování. Nějaké vhodné gumičky pro zajištění přítlaku také nemám po ruce, ani se mi nechtělo vymýšlet způsoby jejich uchycení. Nejšikovnější se mi jevily pružné svorky kolíčkového typu. S jejich využitím však nastaly nečekané potíže. Ty, co mám, byly příliš malé, aby se dokázaly rozevřít přes poměrně velkou šířku žeber (zvolil jsem tak kvůli obavám o pevnost a nedomyslel všechny následky). Nově pořízené větší dobře posloužily při zalepování okrajové smrkové lišty. Avšak při lepení balzových planěk se neosvědčily, protože kvůli příliš silnému přítlaku měly tendenci relativně měkčí materiál rozmačkat. Malé svorky však byly šikovně použitelné při fixaci planěk k liště pod nimi případně při fixaci plaňky k předešlé plaňce. Obvykle to vyhovovalo (uspokojivý kontakt lepené plaňky se žebry). V náročnějších místech jsem si pomohl sofistikovanějšími (posuvnými) svorkami. Ty se mi docela zamlouvaly a klidně bych využil ještě nějaké další (pokud možno menší).

S dočasnou fixací planěk jsem si tedy nějak uspokojivě poradil a v případě nouze ještě místy využil vhodnou lepicí pásku. Vzhledem k okolnostem nebylo přichycení planěk příliš velkým problémem. Plaňky šly zatím ohýbat poměrně snadno a bez silnějšího pružení. Epoxidové lepidlo tuhlo poměrně rychle, a tak bylo víceméně třeba plaňky přidržet na svém místě jen pár kritických minut, než lepidlo ztvrdlo (a mezitím šlo připravovat příští plaňku). Po chvilce již bylo možné fixaci odstranit a uvolněné svorky použít zase při lepení další plaňky. Takový režim práce mi vyhovoval a konečně jsem tak začal systematicky postupovat vpřed. Zatím jsem však stihl připevnit pouze malou část obšívky a ta nejnáročnější práce s plaňkami mě teprve čeká.

Po opětovném delším prodlení se mi podařilo během letní dovolené poněkud pokročit v plaňkování trupu. Vzhledem k zaoblení spodní části boků a nutnosti překroucení planěk již bylo třeba zmenšit jejich šířku (5 mm místo 10 mm na rovnějších částech boků), což vedlo ke zpomalení postupu na polovinu. Připevnění plaňky totiž trvá stejný čas bez ohledu na její šířku, tedy pokud to tvar trupu dovolí, je výhodnější aplikovat širší plaňky. Ovšem při potahování zakřivenějších tvarů to prostě bez přiměřeně úzkých planěk nejde.

Po předchozích zkušenostech jsem již získal rutinu a postupoval plynule a systematicky dál (tempo cca 4 plaňky za hodinu). S výhodou jsem při tom využil další svěrky osvědčeného typu, co jsem si mezitím přikoupil. Práce na obšívce trupu tedy znatelně pokročily, boky jsou víceméně hotové, ale pořád mě ještě čeká hlavní úkol v podobě potahování rozsáhlé plochy dna trupu.

Všechno zlé je k něčemu dobré, aneb když je venku psí počasí a nedá se tam nic smysluplně dělat, aspoň zbývá více času na modelaření pod střechou. Během deštivého prvního srpnového víkendu se mi tak podařilo se stavbou opět více pohnout a úspěšně pořešit plaňkování dna trupu.

Původně jsem zamýšlel pokračovat v pokládání planěk od paluby ke kýlu tak daleko jak to půjde, pokud možno dokud se na přídi a/nebo zádi plaňky nedotknou kýlu. Ovšem v průběhu posledně zmiňovaných prací na bocích jsem shledal, že se plaňky na zádi překrucují čím dál více a na přídi se rovněž dostávají do stále méně příznivějších ohybů a přestávají sledovat přirozený směr. Usoudil jsem, že tudy cesta dál nepovede a bude třeba zahájit další fázi plaňkování opačným směrem (od kýlu k bokům). Podél kýlu jsem tedy položil několik planěk, až se na posledním žebru (zrcadle) dotkly bočního plaňkování. Na rozdíl od dřívějšího pokusu se smrkem to dopadlo uspokojivě (díky menší šířce a větší poddajnosti planěk). Záhy však bylo opět zřejmé, že tímto stylem to dál nepůjde a při dalším kladení planěk paralelně s kýlem by docházelo k jejich nepřirozené deformaci ohybem ve více rovinách současně. Postup se tak ocitl na mrtvém bodě a bylo třeba vyřešit jak dál. Po rychlém rozmyšlení jsem se rozhodl položit jednotlivou plaňku do mezery mezi již hotovými sektory. Tak aby co nejpřirozeněji přilehla k žebrům, přes outory, od styku sektorů plaňkování na zádi po spodní okraj bočního plaňkování na přídi. Z této linie jsem zamýšlel pokračovat dál oběma směry (ke kýlu a k bokům), dokud nedojde ke spojení s hotovými sektory a zaplnění posledních zbytků plochy obšívky. Přičemž na hranicích sektorů budou k sobě plaňky dosedat pod úhlem a bude třeba jejich seřezávání do špičky.

Nejprve jsem se pustil do kompletování obšívky dna poblíž kýlu. Vzhledem k většímu překroucení planěk na přídi je bylo nutno ponechat užší (5 mm) a práce tak byla zdlouhavější. Čím blíže ke kýlu, tím více bylo třeba konce planěk zkosit. Poslední mezery bylo třeba zaplnit na míru zaříznutými štěpinami. Posledních několik planěk již nebylo možno pro nedostatek prostoru fixovat vyzkoušeným způsobem. Naštěstí již byla jejich délka kratší a ohyb pouze mírný, tedy se dalo obejít i bez pomoci svorek.

Kompletace dotyčného sektoru byla poněkud časově náročnější, a tak k jeho dokončení došlo teprve při mé další návštěvě v „domácí loděnici“. Nyní stále ještě zbývá potáhnout relativně větší plochu outorů, nicméně se již podařilo vyřešit zásadní problémy a dosáhnout rozhodujícího průlomu. Dokončování plaňkování trupu tak již vidím poměrně optimisticky a konečně začínám vidět světlo na konci tunelu.

Dobojováno. Alespoň co se plaňkování týče. Přísně vzato ještě zbývá doplnit obšívku na vyvýšených částech boků, ale to jsou již jen malé kousky a technologicky nijak komplikované. Kromě toho vážně uvažuji, že je doplním teprve po sejmutí trupu z pracovní desky, aby byl k hornímu okraji boků lepší přístup. Valná část obšívky trupu je však hotová a klíčová část celé stavby úspěšně zvládnutá. Zaplnění zbylých ploch na outorech trupu se ukázalo snazší, než se předem zdálo. Zjistil jsem, že se plaňky v těch místech již tolik neohýbají a nekroutí, bylo tedy možno se vrátit k jejich původní větší šířce (cca 10 mm) a práce tak ubíhala výrazně rychleji. Jedinou zvláštností byla nutnost seřezávání konců planěk do špičky, jinak už žádné komplikace. Záhy tedy bylo hotovo a mohl jsem slavit úspěšné dokončení nejvýznamnější stavební etapy. Nicméně definitivní závěr to ještě zdaleka není a čeká na mě množství dokončovacích operací.

Co se hotového plaňkování týče, musím přiznat, že na výsledku vidím určité nedostatky. Tím jistě není hrubý zubatý povrch trupu. Ten je normálním výsledkem plaňkování a samozřejmě přijde zabrousit do hladkého spojitého povrchu. Doufám, že mi přitom nebude příliš komplikovat práci epoxid vyteklý ze spár (bohužel jsem se nevyvaroval upatlání povrchu). Horší, že na řadě míst k sobě plaňky nepřiléhají dokonale a obšívka má řadu viditelných spár. Tedy bude nějaká práce navíc s dodatečnou aplikací lepidla a tmelením. Na pár místech mi plaňky lehce napraskly, ale nic vážného, předpokládám že se to pořeší v průběhu broušení a tmelení. Co však již napravit nepůjde jsou nepřesnosti na kostře, které plaňky věrně okopírovaly. Plynulost křivek je tak místy narušena a trup je na dotyčných místech lehce propadlý. Zejména jedno ze záďových žeber je celé nějak mimo (menší, než by mělo být). O daném problému jsem věděl již od kontroly plynulosti křivek při sestavení kostry na pracovní desce. Znovu jsem to předělávat nechtěl a předem se smířil s nedokonalým výsledkem. V případě pokusného trupu se to dalo akceptovat. V případě ostré stavby už by se však jednalo o vážnější problém. Úplně spokojený nejsem ani s pořízenou fotodokumentací. Jelikož fotky bez blesku byly rozmazané a fotky s bleskem jsou zas přesvícené a nevypadají optimálně (ideální zřejmě fotit bez blesku při dostatečném přirozeném světle). Snad je na přiložených snímcích dostatečně vidět, to co být vidět má.

Největší rébus pro mě představoval způsob kladení planěk na kostru. Původně jsem si představoval, že to půjde nějak podobně snadno, jako při mém dávnějším pokusu plaňkování pomocí XPS (viz. odkaz v prvním příspěvku nahoře). Jenže chyba lávky. V daném případě se mi nějak nedařilo přijít na nejvhodnější postup a výsledkem byla velká improvizace. Ať jsem začal plaňky klást jakkoli, vždy jsem záhy narazil na problém stranového ohybu a další kladení planěk jedna vedle druhé přestalo být schůdné. Musel jsem začít znovu od jiného místa a jiným směrem, abych brzy narazil na stejný problém. Což bych plně chápal, pokud bych se pokoušel oplaňkovat nějaký hodně složitý tvar. Avšak v případě mého trupu mi stále nedocházelo proč. Intuitivně jsem tušil, že takovýto prostý tvar trupu přeci nemůže být nijak těžké oplaňkovat. Že předloha přeci musela být pro plaňkovanou konstrukci trupu přímo navržena. A že tedy musí existovat nějaký jednoduchý elegantní způsob kladení planěk pro snadné efektivní potažení kostry takového trupu. Bohužel jsem se nikdy příliš nezajímal o podobné kategorie lodí (čluny s dřevěným trupem) a nemám jejich konstrukci prostudovanou, abych mohl odtud čerpat inspiraci. Rád bych tedy uvítal komentář zkušenějších, jak při stavbě něčeho podobného postupovali (případně by postupovali). Což by mohlo být užitečné nejen pro mě, ale pro všechny nezkušené čtenáře mé reportáže, kteří by si snad z ní chtěli vzít návod a inspiraci pro vlastní snažení.

Na začátek: Gratuluji k prvnímu úspěšně "oplaňkovanému" trupu :-). Není třeba si dělat hlavu z toho, že to nevyšlo ideálně - plaňkování je totiž neuvěřitelný "opruz" a bez praxe a načerpání informací to prostě nejde.
Základem hezky oplaňkovaného trupu je informace, že plaňka NENÍ po celé své délce stejně široká a že je potřeba občas nějakou plaňku vložit/ukončit jinde, než jen na koncích.
Ideální je namalovat si na žebra čáry, kudy povedou jednotlivé lišty, začít tou spodní (která má specifický tvar), pak přilepit pár horních, ať trup drží a pak pokračovat stylem jedna dole, jedna nahoře.
Fotky asi napoví víc:

Dík za odborný komentář a hezké názorné fotky. Mezítím jsme již něco probrali s kolegy na chatu, ale určitě vhodné a užitečné, když se důležité informace objeví zde, kde zůstanou zachovány a každý si je může i později přečíst. Ono se to téma plaňkování jistě už někde probíralo, snad dokonce i zde na Monaku (v DF je sekce historické statické modely). Ale nemusí být vždy snadné dohledat, tedy jistě dobré aktuálně připomínat.

Na to zužování planěk jsem již kdysi někde narazil, ostatně se to dá odvodit prostou úvahou. Nicméně jsem ta pravidla a metodiku plaňkování nikdy podrobněji nestudoval, jelikož jsem se nezabýval těmi modely historických dřevěných lodí (statické ani funkční). Tedy postrádám potřebné praktické zkušenosti. Spíš jsem pochytil nějaké rady ze strany funkčních modelářů, kteří obvykle tolik neřeší estetickou podobu plaňkování (když na to stejně přijde laminát, barva a tmel) a tak si přirozeně snaží práci usnadnit. Tedy spíše plaňky stejné a rovné, pokud to není nezbytné tak se nezdržovat s tvarováním za mokra, začít od paluby a od kýlu s tím že to nějak půjde a někde se to spojí. Dle potřeby plaňky upravit (zkrátit, přiříznout), prostě jak to vyjde. Zřejmě opravdu nejde dávat univerzální návody a doporučení, protože každý trup je jiný, některý tvar se pro plaňkování hodí více a jiný méně. Hlavně že to nějak dopadne, jako se mi to s využitím improvizace podařilo.

Určitě z toho nechci dělat vědu a nyní převažuje uspokojení nad hotovým dílem. I kdybych už nikdy nic dalšího neoplaňkoval (ve svých námětech mám další stavební metody), tak nynějšího díla rozhodně nelituji a jsem rád, že jsem si to aspoň jednou vyzkoušel. Je to prostě klasika a dřevěné materály mají své kouzlo (byť jsou z hlediska funkční modelařiny krapet problematické, s ohledem na vodu apod.). Přestože těžiště mého zájmu leží jinde, tak ty historické dřevěné lodní modely obdívuji a k jejich stavitelům chovám hluboký respekt. Pokud bych se v budoucnu někdy plaňkováním více zabýval, měl bych rozhodně nastudovat podrobnější informace k plaňkování ze zmíněné oblasti modelaření.

S delší prodlevou přidávám závěr svojí stavební reportáže. 

Po skončení prací s plaňkováním můj elán poněkud opadl, tempo se zpomalilo a dokončování trupu se protáhlo na celý další rok (po chvilkách a po troškách, s dlouhými přestávkami). Ještě na podzim 2023 jsem zvládl provést některé dokončovací operace. Trup jsem oddělil od pracovní desky, doplnil plaňky na zvýšených bocích přídě a zádě, ořízl přesahy planěk (na prvním a posledním žebru, na horním okraji boků) a zaplnil mezery vpředu u kýlu balzovými odřezky. Následně jsem se věnoval ošetření vnitřku trupu. Jelikož jsem při plaňkování nedokázal pracovat dostatečně pečlivě, vykazovala hotová obšívka řadu spár. Alespoň ty největší mezery jsem zevnitř zaplnil PU lepidlem. Následně jsem celý vnitřek trupu vytřel laminovacím epoxidem (Letoxit). Ten se vpil do balzy a navíc nasákl do všech zbývajících spár, čímž došlo k vítanému zpevnění trupu. Předtím totiž obšívka stále poněkud pružila a měl jsem obavy z jejího poškození při zabrušování. Nežádoucím efektem dané operace však na některých místech bylo prosáknutí epoxidu až na vnější stranu obšívky. To bylo na delší dobu vše a práce na trupu se na řadu měsíců zastavily.  

Měl jsem v plánu významně pohnout s dokončováním během vánočního volna, ale bohužel mě v tu dobu skolila nemoc a nic z toho nebylo. Po zbytek zimy jsem si nedokázal na trup najít čas, teprve o Velikonocích 2024 jsem opět drobně pokročil přilepením balzových špalíků na příď. Poté přišlo na řadu vybroušení balzové výplně přídě a přebroušení celé obšívky do hladkého povrchu. Což poněkud ztěžoval zmíněný proteklý epoxid. Přesto se mi při broušení místy nechtěně podařilo ztenčit obšívku poněkud více než je zdrávo. Zřejmě by bývalo lépe použít na plaňky o něco silnější balzu (3 mm místo 2 mm). Jelikož z vnější strany trupu někde zůstaly mezery a spáry, bylo ještě potřeba tmelit. Při práci s balzou k tomu účelu běžně používám šlehaný tmel. Jeho bílá barva obvykle nijak nevadí, ale v tomto případě by působila rušivě. Použil jsem tedy tradiční improvizaci v podobě nitrolaku zahuštěného balzovými pilinkami. Takto připravený tmel fungoval dobře, akorát byl nečekaně tvrdý a odolný při zabroušení. Poté jsem již mohl přikročit k finální povrchové úpravě. Zvolil jsem tradiční nátěr nitrolakem (ve více vrstvách), který dal vyniknout struktuře (balzového) dřeva a rovněž vhodně zvýraznil spáry mezi jednotlivými plaňkami. S výsledným vnějším vzhledem trupu jsem byl tedy spokojen. 

Zbývalo zhotovit stojánek (z překližky natřené nitrolakem, dosedové plochy opatřeny proti poškrábání trupu filcem). Poté bylo konečně možné odříznout nahoru přesahující montážní výběžky žeber, tím trup definitivně dokončit a následně usadit na zamýšlené místo (doma v pokoji na skříňku). A to již bylo opravdu vše. Po více než dvou letech se mi tedy povedlo svoje dílo úspěšně dotáhnout do cíle, což mě (navzdory některým zjevným nedostatkům) naplnilo radostí a uspokojením.

Stavba klasického plaňkovaného trupu pro mě byla velkou zkušeností. Určitě nelituji, že jsem se do ní pustil a svým pokusem jsem si ověřil, že je v mých silách klasické plaňkování zvládnout a že se jej nemusím přehnaně obávat. Pokud bych se někdy v budoucnu pustil do stavby modelu dřevěné lodi, zřejmě bych bral klasické plaňkování jako prioritní volbu. Nicméně těžiště mých stavebních aktivit spočívá v modelování historických vojenských plavidel s ocelovými trupy. V jejichž případě je naopak žádoucí dřevěnou konstrukci trupu modelu maximálně zamaskovat. Ve hře je tak větší počet použitelných stavebních technik a klasické plaňkování zůstává pouze jednou z možností. 

V současnosti tedy není jisté, zda se k tradičnímu plaňkování ještě někdy vrátím a zda tím způsobem ještě nějakou loď či lodě postavím. Nicméně platí, že stavba dřevěného trupu pro mě rozhodně byla uspokojivým zážitkem a jsem rád, že jsem se ji po mnoha letech otálení konečně odhodlal vyzkoušet. Klasika je prostě klasika a má své kouzlo. A práce se dřevem je rovněž fajn a má co do sebe. Všem začátečníkům a potenciálním zájemcům tedy mohu doporučit, ať se klasického plaňkování nebojí a pokud je tato stavební technika přitahuje a láká, nechť ji neváhají osobně vyzkoušet.