Již dlouhá léta se zajímám o historické válečné lodě a jejich modely. Můj velký koníček odstartoval na počátku 90. let minulého století, kdy jsem ještě jako kluk hltal čtivé publikace Miloše Hubáčka pojednávající o námořních bojích v Pacifiku během 2. sv. války. Kromě řady dalších plavidel účastnících se tohoto konfliktu si mou zvláštní oblibu získaly americké těžké křižníky třídy New Orleans. Sedm těchto lodí bylo postaveno před válkou a při jejím vypuknutí část z nich sloužila v Atlantiku. Na tomto bojišti však nakonec zůstala pouze Tuscaloosa (CA-37), zatímco další křižníky se posléze přesunuly posílit Pacifické loďstvo (v jehož sestavě již zbylé sesterské lodě působily). Hned v průběhu roku 1942 se tyto křižníky zúčastnily řady těžkých bitev. Na počátku bojů o Guadalcanal došlo během jediné noční bitvy (u ostrova Savo 9. 8. 1942) k tragické ztrátě hned tří plavidel uvedené třídy (Astoria CA-34, Quincy CA-39, Vincennes CA-44). Zbylé lodě (New Orleans CA-32, Minneapolis CA-36, San Francisco CA-38) se však v dalších bojích osvědčily a úspěšně přežily vážná poškození z dalších nočních bitev u Guadalcanalu. V následujících letech pak spolehlivě sloužily při doprovodu svazů letadlových lodí a při podpoře vyloďovacích operací. Po válce byly vyřazeny ze služby a rozebrány.

Technické parametry křižníků třídy New Orleans byly následující. Délka 179,2 m, šířka 18,8 m, ponor 5,9 m, standardní výtlak 10 136 t, plný výtlak 12 463 t. Hlavní výzbroj představovalo 9 děl ráže 203 mm ve třech trojhlavňových věžích. Doplňovalo je 8 protiletadlových děl ráže 127 mm a větší počet lehkých rychlopalných protiletadlových kanónů, jejichž počet během války průběžně narůstal. V době bojů o Guadalcanal na podzim 1942 San Francisco neslo 16 hlavní ráže 28 mm (4 čtyřhlavňové komplety) a 12 hlavní ráže 20 mm. Pancéřování bylo silnější než u křižníků předešlých tříd. Lodě nesly též dva katapulty pro čtyři průzkumné hydroplány. Stroje o výkonu 107 000 HP poskytovaly lodím prostřednictvím čtyř lodních šroubů rychlost až 32,7 uzlů.

Stavbu křižníku San Francisco jsem tedy po všech peripetiích dovedl k úspěšnému konci a moje Musaši tak po letech dostala souputníka z pacifického bojiště. Jelikož ve stejném měřítku (1:350) existuje slušná nabídka modelů válečných lodí obou světových konfliktů, jistě po některém z nich časem opět sáhnu. Nicméně to není nejvyšší prioritou. Aktuální výzvou je naopak konečně postavit nějakou větší loď vykazující na hladině majestátnější dojem a schopnou bezpečné plavby i za horších podmínek. Při její konstrukci pak bude třeba řešit zase jiné technické problémy, než u malých plastikových kitů. Co je však univerzálně platné a neměnné, že při volbě vhodné předlohy budou jistě patřit mezi významné kandidáty další z mých oblíbených účastníků bitev 2. sv. války v Pacifiku.

Dík za připomínky. Souhlas, že nejlépe, když je na modelu vše tak jako ve skutečnosti, ale to je ideál, který v praxi nelze vždy naplnit. U plovoucího modelu lze připustit úpravy pod čarou ponoru, které při plavbě nejsou vidět a nekazí dojem. Tedy kromě diskutovaného závaží též změna tvaru a počtu šroubů a kormidla apod. Soutěžení neřeším, tedy nejsem svázán žádnými pravidly, pouze vlastními požadavky a očekáváními.

V aktuálním případě bohužel nemám možnost volby, odlehčení nástaveb nepřipadá v úvahu a dostatek přítěže do trupu kvůli ponoru taktéž. Menší zátěž pod trup je tedy nejmenším zlem. Pokud to jednoduše nespraví přidání druhé matičky, nechci již hmotnost dále zvyšovat, ale přišlo by na řadu něco podle tvých slov (zátěž hlouběji pod dno pro zvýšení účinku). Každopádně to chci ponechat takto odnímací na magnety, aby na suchu nekazilo vzhled.

Vím, že se dají provozovat i mnohem menší lodičky. Třeba Petr Hájek nějaké postavil, stabilitu mají řešenou originálně (závaží pod trupem obsahuje navíc baterku). Ten tvůj příklad je mi zřejmě známý (Bismarck 1:1200, kdysi článek v RCR). Ten byl dokonce water line a podhladinovou část bylo třeba dodělat, odnímací kýl se závažím na magnety mi byl inspirací. Takové modely však již stavět nechci, protože se dovnitř nevejde běžná modelářská elektronika (laciné, možnost sdílet s dalšími modely) a extra investovat nechci. Však i standardní kity nejsou z hlediska plavebních vlastností nic moc a správně píšeš, že lépe něco trochu většího.

Problém, že mezi kity moc takových možností není. Musaši je asi největší "třistapadesátka", ale na hladině pořád malá lodička nevhodná do vln. Válečných "dvoustovek" je jen pár, vesměs ty neprofláklejší předlohy (Bismarck apod.) a dost drahé. Civilní, zejména remorkéry apod. mají jasnou výhodu v bachratějším trupu, ale já mám prostě rád vojenské. Korveta je asi největší plastikový kit, ale vadí mi na ní dvě věci. Jednak je to "pouze" korveta, zatímco já rád větší kategorie (alespoň torpédoborec) a za druhé je ta stavebnice strašně profláklá (jen v omezeném okruhu modelářů co znám, jich je několik) a já se snažím preferovat originálnější předlohy.

S těmi letadlovkami je zásadní problém v příliš masivních nástavbách (hangáry a letová paluba) při omezeném výtlaku a ponoru. Skutečné lodě měly vršek kvůli stabilitě stavěný jen lehce (výjimka letadlovky s pancéřovou palubou, ty musely mít hangáry snížené a tím omezenou kapacitu letadel). Jenže kity toto nezohledňují a mívají všude stejně masivní plast. Problémy se stabilitou nezávisí primárně na velikosti modelu, ale zásadní výhoda větších lodí, že se to lépe řeší. Obzvlášť při vlastní konstrukci (odlehčené nástavby, zátěž co nejvíc u dna), zatímco stavebnice jsou dané. Když se to nepovede, může být nestabilní i hodně velký model (viděl jsem foto letadlovky 1:100 se závažím pod trupem). Kity bitevních lodí jsou naopak ve výhodné situaci. Skutečné lodě měly velice těžké dělové věže, které se však na modelu neliší od okolních nepancéřovaných nástaveb. Přesto věřím jako ty, že by i letadlovku šlo úspěšně postavil z plastikového kitu. Samozřejmě by záleželo na konkrétním případě (tvar předlohy, konstrukce stavebnice) a pravděpodobně by to chtělo ten kýl pod trup.

Nějaké kity budu určitě stavět i v budoucnu, relativní snadnost stavby a kvalitní vzhled jsou pro mě neodolatelné. Nicméně nyní si s nimi dám na čas pauzu a příští loď bude určitě větší. Už je na čase, toužím po tom dávno. Stavební metodika však bude muset být jiná (podle plánu anebo na bázi vystřihovánky), přitom budu těžko schopen dosáhnout vzhledu srovnatelného s kity. Tedy budu muset volit tvarově jednodušší předlohy (tedy bitevní lodě WW2 asi nehrozí, takové raději pouze z kitů) a na místo maketového vzhledu budu chtít klást důraz spíše na funkční doplňky (též toužím a plánuji dlouhá léta). To je též odpovědí na tu hrozící nudu. Jinak klidnou a stylovou jízdu u svých plavidel vyznávám, na adrenalin jsou jiné kategorie modelů.

Pravda, že korveta od Revellu je profláklá dost, ale naštěstí těch korvet bylo mraky, takže není třeba nezbytně nutně stavět zrovna Snowberry. A pak právě že se hodně zapomíná na různé další třídy lodí, právě torpédoborce, fregaty, lehké křížníky atd. Jen na ty se musí skrze plány a vyrobit trup.

Kdysi dááááávno prodávali Potěmkina za šílené peníze (alespoň pro mě a tehdy...), asi za 40,- Kčs.
Škoda, že to už nikdo nedělá v reedici.
Snad původně Heller a pak v ruských krabičkách (bílá, s čb. bokorysem, pokud si vzpomínám).
Ten by asi splnil tvé požadavky, navíc je rozumně "baňatý" = vhodný výtlak.

Mě se líbí moderní křižníky a fregaty - většinou jsou hodně elegantní.
Ale také bočnokolesové plachetní parníky (Sirius, James Watt), ty velké už ale ne (Great Eastern...).